[hlášky] [přezdívky] [jídla] [hry] [songy-hymny] [kdo koho přivedl]
Výsledky na základě ankety, která proběhla v rámci oslav 10. let naší činnosti
|
Máťa
Kubíčková : Moje a Líby oblíbená historka. Byla noční hra a my jsme dělaly Bílé paní, protože jsme chtěly být ‚krásné‘. Zamoučnily jsme si obličeje (podle fotek jsme pak vypadaly hrozně) a strašily jsme v lese. Protože jsme si myslely, že se nás kluci v pubertě nebudou bát, vymyslely jsme si lest. Ríšovi Balzarovi jsme začaly pomalu rozepínat knoflíčky na košili a já nikdy nezapomenu na ten jeho zděšený výraz, protože to opravdu nečekal. Ještě jedna historka k dobru – není ani moc zajímavá, ani legrační. Když se hrála Mytologie, byla jsem se svým oddílem na puťáku a čekali jsme až se setmí a my půjdeme k velikému osamocenému stromu číst z knih kouzelníka H.H. Veleboule. Čekali jsme dost dlouho a moc hezky a upřímně jsme si povídali – kluci praktikanti, já, malé děti i ty v pubertě. Bylo to moc zvláštní a na ten pocit nikdy nezapomenu. Pocit sounáležitosti a porozumění. Petr Heller – Microsoft Divadelní hra : ‚Stůj nebo mě vomejou‘ aneb ‚HM‘ sehraná na výletě podzim 1999 Vypravěč : ‚Stalo se L.P. 1819 na panství lorda Charlestona. Lord je sice poněkud výstřední, ale stále si zachovává mladou mysl. Jednoho dne se lord rozhodl přijmout nového zahradníka. Scéna I – Lord a zahradník Lord : A umíte také pěstovat květiny ? Zahradník : HM Lord : A umíte také pěstovat stromečky ? Zahradník : HM Lord : A umíte také pěstovat zeleninu ? Zahradník : HM Lord : A umíte také opravit auto ? Zahradník : To bohužel neumím. Lord : Výborně, jste přijat. Zahradník : HM Vypravěč : ‚O hodinu později‘ Scéna II – Příjezd falešného bratra – lord a falešný bratr Bratr : Ahoj lorde Charlestone, jsem tvůj bratr Rudolf. Lord : Mě vomejou. Bratr : Taky tě rád vidím. Škoda, že se vídáme tak málokdy. Lord : Mě vomejou. Bratr : Pamatuješ si na naší matku. Lord : Mě vomejou. Scéna III – Rudolf ukradne šperky, je viděn nevlastním synem lorda Karlem Scéna IV – Objevení ztráty šperků – služka, zahradník, dcera, Karel, Rudolf, lord Služka : Mě vomejou Seběhnou se všichni Lord : Mě vomejou Dcera : Zavoláme detektiva Lord : Mě vomejou Scéna V – příjezd detektiva – detektiv a lord Detektiv : Jsem detektiv Lord : HM, mě vomejou Detektiv : Potřebuji mluvit se všemi obyvateli panství Lord : HM Scéna VI – Výslech – všichni obyvatelé panství a detektiv Detektiv : postupně se všech ptá “Neukradl jste to ?” Postupně šichni : Ne Detektiv : Mě vomejou Scéna VII – Zjevení ducha – duch a detektiv Duch : Ho, hů, ha, hé, hou, hijé, hué Detektiv : Mě vomejou Duch : HM, já jsem něco viděl Detektiv : Mě vomejou, a co ? Duch : HM, když já to nedovedu tak vyjádřit Detektiv : Mě vomejou Duch : Viděl jsem mužskou postavu, jak se krade z lordova pokoje Detektiv :HM Scéna VIII – Rudolf zabije Karla – Rudolf, Karel duch Duch sleduje nepozorován, jak Rudolf zabije Karla Scéna IX – Zjevení ducha – duch a detektiv Duch : Ho, Hů Detektiv : Mě vomejou Duch : Viděl jsem vraždu Karla, zabil ho Rudolf Detektiv : Mě vomejou Duch : Je to tragédie Detektiv : HM Scéna X – Rozuzlení – všichni, kromě Karla a lorda Detektiv : Zatýkám tě Rudolfe za loupež a vraždu Rudolf : Přiznávám se ke všemu, nejsem bratr lorda, ale podvodník – jen by mě zajímalo, kdo je ten duch Duch : Jsem lord – nikdo jste mě nepoznal Všichni : HM nebo Mě vomejou Autorem jsou děti, které na výletě scénku sehrály. Lenka Chrenščová Siesta Seděli jsme před Plesárnou a najednou vyšel z Miciny Šafras. Držel se za hlavu a když jsme se ho ptali, co se stalo, tak nám vyprávěl jak po dobrém obědě ulehl a jak si tak spí, tak na něj spadla police plná knih – ale přímo na něj. Musím říct, že ta police byla pěkně těžká a nechápu, že vyvázl tak lehce … Rozhovor holek Noskových a Viruse V:Holky, jděte umýt Hastrmanky. H:Ano, ale tu peněženku jsme stále ještě nenašly. V:No dobře holky, ale jdět umýt ty Hastrmanky. H:Bude svačina. V:Svačina je až za deset minut. Dělejte, to stihnete. H:Už je svačina. V:Tak je umyjete po svačině. Za deset minut ve stanu. V:Holky, vy jste ještě neumyly ty Hastrmanky. H:Hm. Janeta Velešíková Příjezd do Běluně Dobře jsem se, jak mám ve zvyku, informovala kam máme přijet. Moje informace zněla – jeď ho Hradce Králové, odtamtud do Běluně a tam jdi k lidem jménem – to už si nepamatuju. Dojeli jsme tedy do Hradce a tam – kupodivu – v okolí žádná Běluň nebyla. Po dost dlouhé době jsme zjistili, že tím městem, kam máme jet není Hradec, ale Dvůr Králové. Dojeli jsme tedy tam a odtamtud již ve večerních hodinách do Běluně. A tady se vyskytl další problém – kde je ta chata kam máme jít. Vesnice velká, nikde ani živáčka. Naivně jsme tedy zazvonili u několika domků – ale ptejte se ve vsi na chalupáře – nikdo nevěděl. Naší spásou se stala místní hospoda, kde pána, kterého jsme hledali znali. Poslali nás někam do lesů. Když jsme došli k chalupě, která odpovídala popisu, bylo kolem ní spousta lidí – ale neznámých. Opékali prase a byli již trochu upravení. Když jsme se jich ptali, jestli jsou s nimi v chatě také děti, řekli : “Děti, ty by dopadli jako ten čuník tady” a poslali nás do chaty naproti. Tam jsme konečně našli pána, kterého jsme hledali a ten nám s úsměvem sdělil, že všichni se přesunuli do nějaké chaty za les a dal nám popis jak ten les přejít – u kterého stromu a kamenu kam zahnout. Asi jsme nevypadali, že tu cestu chápeme a navíc se již stmívalo, pán nás tedy naložil do svého auta a na chatu nás odvezl a předal nás do Jarčina náručí. Nevím co je na tom pravdy, ale traduje se, že Zdeněk Husťák se tím lesem vydal a jediným jeho spolunocležníkem na mechu pak byla harmonika, kterou vezl s sebou. Tenkrát celý víkend pršelo. Puťák na táboře – Cargo Nejsem vůbec odvážná a tak představa, že budu spát v lese a mít u toho na starosti děti mě nikterak nenadchla. Měla jsem sice silného praktikanta Luboše – Valdice, ale pro jistotu jsem si s sebou na puťák vzala ještě Doktůrka, který zrovna přijel na návštěvu. Dorazili jsme tedy na určené místo, našli si v lese hezký plácek. Žádné z dětí neříkalo nic o tom, že by se bálo a tak všichni spokojeně po táboráku ulehli. Ležím mezi Valdicemi a Doktůrkem a strachy nemůžu usnout. V tom se ozvou divné zvuky – nějaké lehkonohé zvířátko se šlo napít. K mé hrůze se oba kluci přiznali, že se taky docela bojí – to jednoho povzbudí. Napínám tedy uši a zkoumám každý zvuk, když v tom se v lese rozsvítí baterka a někdo v těžkých botách se blíží k našemu ležení – myslela jsem, že se blíží moje poslední chvíle. Ten dotyčný zatím dojde k nám a lehá si do spacáku a já poznám nejstaršího kluka z oddílu – Honzu Láta. Měla jsem sto chutí mu něco nepěkného udělat. Nestalo se tak a Honza jezdí na Prorubky dál. Aleš Daněk – Kolouch Jó to bude těžké, protože jich bylo hodně, ale nezapomenu na vykopávání starých předmětů ze Starého mlýna jako malý Tygřík, jednotlivé přepady vlastní osady, zbytková komise společně s Bulharem, veliký táborák v roce 1998, neopakovatelné průtrže mračen společně s patáliemi spojenými se zásobováním, kousnutí pštrosem u Páchů, a děsivá legrace, jak Microsofta pobodali sršni, to se chechtám ještě dnes. Petr Heller - Microsoft Jak jsem byl několikrát pobodán sršni. ( TÁBOR 1999) Šel jsem do skladu pro nějaký materiál a nevěděl, že tam je sršní hnízdo. Napadla mě sršeň a já šel za Vlastičkou, aby mě ošetřila. Vlastička se domnívala, že žertuji jako obvykle, ale po chvíli mi uvěřila, že skutečně jsem ”raněn” a poskytla mi první pomoc (nějaké mazání). Pak jsem zaúkoloval Kolouška, aby hnízdo zničil. On potřeboval, abych mu uvázal, kde hnízdo leží. Tak jsme vyrazili. Ty sršně mě snad na dálku poznaly, pokojně vyhlížející sršeň, jak mě uviděla, dostala vztek a šla po mně. Začal jsem utíkat a zakopl o cargonskou věž. Neupadl jsem, jen se podstatně zpomalil. To stačilo k tomu, aby mě sršeň začala pronásledovat. Tak jsem vyrazil k divadlu cestou mě však zachytila volejbalová síť a sršeň mě dostala. Vlastička mi uvěřila hned napoprvé , ale myslel jsem si, že první pomoc bude potřebovat i Koloušek. (smál se tak, že jsem myslel, že umře). No a protože sršně jsou zvířata poťouchlá, došlo nakonec ke zničení jejich hnízda. Nehynoucí zásluhu na tom mají Koloušek a Michal Nepovím, kteří hnízdo vypálili. Přátelé děkuji! Pavel Holeček - Koněv Rok 1990, kdy jsme v posledních dnech nechali přepravku s kostýmy u ohniště a děti je našly. Ve finále zjistili, že mimozemšťani jsme my s Letcem, protože nám smrděly ruce po gumě, neboť gumové rukavice byly součástí našich kostýmů. Kardinální hořák hned napoprvé. Andrea Kárníková Pamatuji si na náš puťák v roce 1998, kdy jsme spali u jedný hodný babičky. Místo deseti dětí a dvou vedoucích jsme přivedli do toho baráku dvacet dětí a čtyři vedoucí. Ale babička byla super a všechny nás uložila. Kluky zvlášť a holky zvlášť. A kam s vedoucíma? No přece na půdu. Zuzana Kočová V trochu čerstvější paměti mám výlet, kdy v rámci soutěže nejstarší člen oddílu ( já! ) obtiskoval svou ušlechtilou tvář do bahna. Fakt super. A myslím, že na tomtéž výletě jsem si v praxi ověřila, že sebeovládání je kumšt. Tu soutěž tenkrát vymyslel tuším Koloušek. V rámci zdokonalení dětí ve zdravovýchově ( oficiální verze ) a sadistickém ukájení své zvrhlé škodolibosti ( moje verze ) zorganizoval závod v přenosu zraněného člena oddílu na improvizovaných nosítkách – kláda, z lesa až na vzdálenou chatu. Buď jsme měli nejtěžšího zraněného, nebo nejtřískovatější nosítka, nebo snad nebyla příznivá konstelace hvězd, zkrátka jsem při první ostré narážce na tempo našeho rádoby běhu třískla s nosítky a poslala celý oddíl včetně raněného do pekla. Jan Libich - Doktůrek Historka pro mě obzvlášť zajímavá - zabavení prošlého techničáku k zásobovacímu vozu Škoda 1000MB de lux. A pepo, vzpomínáš na Andreu Poddanou a vynášení kamenů z potoka? A ještě jedna Andrea ( Kárníková ) a motorová pila. To jsem zrovna byl na dva dny i zdravotník. Petra Smejkalová Nejkrásnější tábor byl pro mě Expedice Černý tygr 3000. Vzpomínám si, jak oddíl Tygříků dělal archeologický výzkum v bývalém mlýně a pak pod vedením Radky a Vilniuse uspořádali výstavu vykopávek. Nebo naše noční bojovka. Myslím, že jsme se my všichni ( vedoucí ) bavili více než děti. Umrlec, doktůrek s gumovou rukavicí na koštěti, když číhal na konci trasy nad karizáchodama. Také mě napadlo, jak jsme se jednou v noci vyzbrojili a vypravili se zkontrolovat Zloducha a Šárku ( divný to pár ). Vilnius je snad dokonce i zlegitimoval. Po skončení tábora jsme se my vedoucí cítili tak sami a opuštění, že jsme si pro sebe udělali nástup a pak jsme měli slavnostní večeři v plesárně. Dostali jsme od starého Prorubky velké žampiony z jeho zahrádky, které jsme osmažili a pak hodovali. Lenka Stránská Vzpomínám na všechny tři tábory, které jsem s vámi strávila. Ten první “Vikingové” byl pěkný, protože to byl můj první tábor s Vámi, druhý “železnice” zase třeba protože … musím zapřemýšlet … ale třeba kvůli té skvělé bažině. A ten třetí “Ve jménu krále”, ten by se dal zhodnotit dvěma slovy, byl super. Ale to by asi nestačilo. Tak tedy v bodech
|